Šperkové kameny a jejich názvy

Mezi šperkové kameny, označované stále laicky, pro jejich cenu, jako drahé, zahrnujeme minerály, ale i další přírodní materiály, které mají především krásný vzhled a upoutávají nás leskem, barvou, čistotou, průhledností, případně měnou barev a charakteristickou kresbou sledující jejich vnitřní stavbu. Na tomto místě je nutno konstatovat, že dnes šperkové materiály netvoří žádnou přirozenou skupinu přírodnin, kromě minerálů sem patří horniny, fosilní i recentní organické látky a dnes i látky synteticky vyráběné.

Ve starověku se lidé krásnými kameny nejen zdobili, ale uměli využívat i jejich vynikajících vlastností. Přisuzovali drahokamům rovněž tajemné, magické vlastnosti a zázračné léčebné schopnosti. Víra v neobyčejnou moc kamenů byla silná zvláště ve středověku. Kdysi se používaly ve své původní podobě. Teprve později je lidé začali pro zvýraznění barvy a lesku vyhlazovat a leštit. Nejlépe je dokázali opracovávat Indové a Egypťané.

Je pochopitelné, že některé v přírodě nalézané minerály, používané jako šperkové kameny, svou vzácností a vysokou cenou odedávna lákaly k napodobování. Už ve středověku lidé imitovali drahé kameny sklem, jiné uměle přibarvovali nebo je ke zvýšení lesku podkládali stříbrnými fóliemi. Všechny napodobeniny a padělky připomínají pravé přírodní kameny pouze vnějším vzhledem. Jejich fyzikální vlastnosti jsou zcela odlišné.

Podobně jako u zlata snažili se alchymisté rovněž bezvýsledně vynalézt způsob, jak přeměnit obecné kameny v ušlechtilé, drahé. Tato umělá příprava, tzv. syntéza drahokamů se podařila až moderním alchymistům. Kameny vyrobené uměle v laboratoři mají stejné chemické složení i fyzikální vlastnosti jako kameny přírodní, jsou tedy vlastně pravé. Jedním z nejstarších a nejúspěšnějších způsobů umělé přípravy drahokamů je tzv. Verneuilova metoda. Spočívá v tom, že se jemně práškované suroviny přetavují v kyslíkovodíkovém plameni ve speciálních píckách. Tímto způsobem se dodnes ve velkém vyrábějí syntetické rubíny, safíry, spinely, rutily i jiné, v přírodě neznámé kameny. Drahokamy získané touto metodou mají tvar válečku, tzv. hrušky, nemají rovné krystalické plochy.

Pod tlakem a za vyšších teplot, tzv. hydrotermální syntézou, vyrábí se v ocelových autoklávech umělý křemen - křišťál, záhněda i citrín. Také smaragdy se podařilo uměle vypěstovat z příslušné taveniny chemickou krystalizací při vysokých teplotách, a to v podobě dokonalých krystalů.

Rovněž diamant, se od roku 1956 vyrábí uměle, při vysokých tlacích a teplotách, ve speciálních aparaturách. Dlouho sloužil jen jako kvalitní průmyslové brusivo. Krystaly získávané v posledních dvaceti letech, jsou již dostatečně velké, a tak již slouží jako šperkové.

Z celkového počtu známých minerálů, který se blíží ke třem tisícům, mají tu čest být řazeny mezi šperkové a ozdobné kameny asi dvě stovky. Do roku 1955 se za drahokamy považovaly průhledné a k broušení vhodné minerály s tvrdostí přes 8, zatímco ostatní průhledné do 8. stupně tvrdosti dle Mohse byly polodrahokamy (sem by tedy patřil i jeden z nejcennějších kamenů smaragd!) Jako šperkové kameny byly dále značeny všechny další průsvitné a neprůhledné minerály používané na výrobu šperků. Název polodrahokamy byl zrušen již v roce 1955 vydáním nového závazného názvosloví kamenů mezinárodní organizací BIBOA - Bureau International des Associations de Fabricants, Grossistes et Détaillants de Joaillerie, Bijouterie, Orfévrerie et Argenterie, se sídlem v Haagu (CIBJO: Pierres précieuses et fines/Perles Définitions). Teoretický problém je vyřešen, v praxi se ale pro konečného zákazníka mnoho nezměnilo.

S označením kamenů ve špercích jsou ale stále ještě problémy. Jednodušší je situace v terminologii mineralogické. Jistou záhadou jsou názvy některých šperkových kamenů, využívaných od starověku. Jejich původní označení se převádělo z jazyka do jazyka, aniž by mělo nějaký smysl. Paradoxně je to doklad prastarých kořenů šperkového kamenářství. Příkladem může být korund - jméno je staroindického původu, jeho význam dnes neznáme.

Mnohé názvy byly odvozeny od typických vlastností toho kterého kamene . Safír pochází z řeckého sappheiros (slovo je pravděpodobně hebrejského původu) znamenající modrý. Název rubín pochází z indického rater nebo z latinského ruber = červený. Diamant - adamas = řecky neporušitelný, byl označen pro svou vysokou tvrdost (později ademant a z toho démant). Lapis lazuli vychází z latinského lapis = kámen a arabského azul = modrý. Chrysopras z řeckého chrysos = zlato a prason = česnek, i když dnešní představě barev neodpovídá. Karneol se odvozuje nejčastěji od latinského caro = maso nebo carnis. Rhodonit vychází z řeckého slova rhodon = růže, odpovídá její barvě. Akvamarin je složenina aqua = voda + mare = moře. Malachit je z řeckého malache = sléz (středozemní rostlina, jejíž plody nebo listy mají sytě zelenou barvu podobnou malachitu), i když podle jiné verze je jméno odvozeno od řeckého malakos = měkký, neboť malachit má jen 4. stupeň tvrdosti dle Mohse. Spinel je z řeckého spinos = jiskra nebo latinského spina = špička či vrchol, podle tvaru jeho krystalů. Granát pochází z latinského granum = zrno. Euklas je z eu = dobře a klasis = štípati. Podparača (podparadshah) je ze sinhalského označení ranních červánkú. Původ názvu topas se přisuzuje sanskrtskému slovu topas = oheň, platí i pro hlavní naleziště ostrov Topazos v Rudém moři. Danburit dostal název podle města Danbury ve státě Connecticut v USA. Alexandrit - odrůda chrysoberylu s proměnlivými barvami; byl poprvé nalezen na Uralu roku 1834 v den oslav plnoletosti tehdy ještě korunního prince a pozdějšího cara Alexandra II. Kámen byl pojmenován na jeho počest.

Problematické je odvození názvu pro acháty. Některé prameny uvádějí, že tento kámen znali Semité dávno před Římany a Řeky a nazývali jej aqia nebo achit, jiné tvrdí, že pojmenování je odvozeno podle Sicilského naleziště na řece Achates, kde se acháty sbíraly již ve 4.století před n.l. jako surovina pro rytce na antické kameje. Tyto a další nejasnosti kolem názvů šperkových kamenů se asi již nevysvětlí.

 Mineralogické názvosloví je ale jen částí v rámci terminologie šperkových kamenů. Vedle názvů mineralogických se postupem času utvořilo velké množství názvů obchodních. A právě toto obchodní označování znamená problémy. Hlavním účelem komerčních názvů byla mnohdy snaha oklamat neinformovaného zákazníka aby si myslel, že dostává kámen dražší, kterému se nabízený kámen svojí barvou podobá. K tomu můžeme uvést i několik příkladů nesprávného označení drahokamů v naší tuzemské obchodní praxi, tj. v cenících, či ve výkladních skříních zlatnických obchodů. Jméno kamene bývá tvořeno dvěma slovy, ale pozor: za český granát je v současné době vydáván mnohem levnější almandin.

Dalšími příklady mohou být matoucí názvy: kouřový topas nemá nic společného s topasem - jde ve skutečnosti o kouřový křemen (záhnědu). Podobně i zlatý a madeiratopas jsou křemeny, hyacinttopas je zirkon, španělský topas pak na žluto přepálený ametyst, i marmarošský diamant je jen křemen. Matoucí bývají i názvy rekonstruovaných kamenů, např. Técla-smaragd, či Soudé-smaragd, jsou dublety.

Podobných příkladů nesprávného označování šperkových kamenů by bylo možno uvést daleko víc. Vzhledem k tomu, že kvalitních surovin přírodních šperkových kamenů, a to právě těch nejcennějších, byl vždy nedostatek, snažili se lidé o jejich napodobování nebo umělou výrobu. Již Plinius se zmiňuje o skleněných imitacích různých drahokamů, o tripletech i o těžkostech při jejich rozeznávání. Jednalo se sice o výrobky velmi nedokonalé, ale tehdejší rozlišovací metody byly na nízké úrovni.

Uplynulo mnoho času, než se podařilo vídeňskému klenotníku Josefu Strasserovi vyrobit v roce 1758 dokonale čistou bezbarvou sklovinu, která dostala pojmenování po svém vynálezci "štras". Brzy se rozšířila po celé Evropě a sloužila jako materiál k broušení napodobenin diamantů. Barvením skloviny se rozšířily možnosti napodobování dalších drahokamů. Technologie přípravy skloviny i jejího broušení se stále zdokonalovaly a s těmito kameny se setkáváme na trhu ještě dnes v tzv. bižuterii. Jedná se o napodobeniny drahokamů - imitace, které se jim podobají pouze barvou a jejichž chemické i fyzikální vlastnosti jsou zcela odlišné. Musí být proto vždy označovány slovem napodobenina nebo imitace.

Po mnoha předcházejících marných pokusech různých šarlatánů i seriozních vědců se podařilo koncem devatenáctého století francouzskému chemikovi Verneuilovi uskutečnit průmyslově významnou syntézu korundu rubínové barvy. Úspěšné výsledky svých pokusů předal v roce 1892 v zapečetěné obálce francouzské Akademii věd a teprve v roce 1902 je publikoval. A od té doby se začaly na trhu prodávat umělé rubíny (rubis scientifiques). Verneuilův výrobní postup, používaný ve velké míře ve světě dodnes k výrobě syntetických korundů a spinelů, se stále zdokonaloval, rozšiřovala se barevná paleta i kapacita, takže dnes máme na trhu asi třicet barev syntetických korundů a spinelů. Zpočátku byl na trhu chaos s jejich označováním a rozeznáváním od přírodních drahokamů. Druhý problém byl brzy úspěšně vyřešen vypracováním spolehlivých rozlišovacích metod.

V obchodní praxi některých šperkařsky vyspělých států je zakázáno spojovat název drahokamu se jménem naleziště vyjma případů, kdy jeho typické vlastnosti jsou kdykoliv prokazatelné, např. u českého granátu. Není také dovoleno blíže určovat barvu podle jiného typicky známého drahokamu, např. rubín-spinel, topas-křemen apod. Bohužel platí to jen v obchodním světě. Koneční zákazníci jsou klamáni i nadále.

V otázkách pojmenování jednotlivých druhů se v praxi bohužel dosud nepodařilo sjednotit názory a vydat závazné názvosloví; potřebné by bylo zejména pro syntetické kameny. Zatím nic nezaručuje správnou informaci zákazníků při nákupu šperků s drahými kameny. Je to otázka velice důležitá, protože kvalitu použitého zlata nebo stříbra v hotovém šperku zaručuje státní puncovní značka. Záruka pravosti, a konec konců i kvality zasazeného drahokamu (s výjimkou briliantového zboží, a ani zde ne stoprocentní) dosud neexistuje. Je to škoda. Bylo by žádoucí prosadit alespoň atestaci šperků s přírodními kameny. Někteří výrobci své zboží již atestem doplňují. Jde např. o družstvo Granát Turnov (české granáty), ALO sro. Atestuje briliantové šperky a garantuje i pravost barevných, v kombinaci s diamanty zasazovaných kamenů.

Co se týče napodobenin, tedy kamenů označovaných ne zcela správně jako syntetické, tam by bylo vhodné řídit se mezinárodně platnými předpisy, které vydalo CIBJO (mezinárodní sdružení ohledně šperků, stříbrného zboží, diamantů, perel a kamenů). Zde jsou všechny pojmy přesně vymezeny. Umělé kameny jsou obecně definovány: "Syntetické kameny jsou krystalované a rekrystalované výrobky, jejichž vznik zcela nebo částečně ovlivnil člověk. Jejich chemické složení, krystalová struktura, nebo jejich fyzikální vlastnosti souhlasí s přírodními vzory". Podle toho můžeme použít výraz "syntetický" u rubínu, safíru, spinelu, smaragdu, diamantu a eventuelně i dalších nových syntéz minerálů, odpovídajících těm přírodním. Ostatní uměle vyrobené kameny jsou podle CIBJO pouze imitace: "Imitace jsou napodobeniny přírodních nebo syntetických kamenů nebo fantazijních výrobků, které byly zcela nebo částečně vyrobeny člověkem. Tyto kameny napodobují účinek, barvu a vzhled přírodních drahokamů nebo syntetických kamenů, aniž by měly jejich chemické anebo fyzikální vlastnosti anebo krystalovou strukturu."

Správně bychom měli říkat a psát, že např. modrý kámen ve šperku, je syntetický spinel barvy akvamarinu. Nebo označit syntetický korund ametystové barvy, či syntetický korund barvy topasu nebo alexandritu atp. Stejně tak by měly být řádně pojmenovány materiály, které nemají žádný analog v přírodě. Zatím je situace taková že např.: Rutil - TiO2, se prodává jako Titania - Miridis - Duhový diamant - Kenya-Gem nebo Zaba-Gem. Stronciumtitanát - SrTiO3 je nazýván Fabulit nebo Diamonair, YAG - yttritohlinitý granát aj. Ve všech těchto případech by mělo být jako součást názvu uvedeno, že se jedná o umělý produkt, tedy např. Fabulit - umělý produkt stronciumtitanát. Syntetický rubín, syntetický spinel akvamarinové barvy, syntetický korund - imitace alexandritu apod.

Nesprávně jsou také označovány kameny uměle přibarvované, ať již chemickou cestou nebo jinak, např. ozařováním. Pod jménem onyx se běžně prodává na černo obarvený chalcedon nebo achát. Na zeleno obarvený chalcedon je nesprávně nazýván chrysopras. S přírodními onyxem, chryzoprasem či karneolem nemají tyto produkty nic společného. I v těchto případech by mělo být zákazníkovi dáno jasně najevo, že se jedná o kameny uměle přibarvované, tedy např.: Chrysopras uměle barvený atd.. To platí i pro případy, jestliže se na trhu objeví záhněda, vytvořená z přírodního křišťálu jeho dodatečným ozářením RTG paprsky.

Uvážíme-li různé možnosti klamných pojmenování šperkových kamenů a k tomu i ne zcela odborně fundovaný personál obchodů se šperky a bižuterií, bylo by vytvoření pravidel pro označování kamenů zasazených ve šperku žádoucí. Garantem by měl být výrobce a součástí šperku s kamenem by mohl být i atest s jeho řádným označením. Při puncovních kontrolách by se dala kontrolovat i správnost informací o zasazených kamenech a jejich přírodním či umělém původu.

Příspěvek o označování šperkových kamenů by měl být podnětem k zamyšlení a k případné diskusi výrobců a prodejců šperků i jejich zákazníků a zainteresovaných orgánů. Výsledkem diskuse by mělo být rozhodnutí o vypracování návrhu později závazné normy pro označování přírodních kamenů a jejich napodobenin ve špercích.

                                                                                                         Autor: RNDr. Ivan Turnovec
                                                                                                                         znalec  
                                                                                                         http://gemologie.turnovec.cz/

< Předchozí