Použití prubířského kamene

Přírodní prubířské kameny českého původu patří k celosvětově nejkvalitnějším. O jejich horninovém složení a výskytu byl před časem zajímavý příspěvek Jaroslava Žežulky, který v rámci výzkumných prací Geologického ústavu, prubířské kameny objevil. Znalce by mohlo zajímat, jak se prubířský kámen prakticky používá. Níže proto předkládáme pracovní postupy pro provozní určení zlata a jeho ryzosti.
Zkouška ryzosti zlata na prubířském kameni, patří mezi úkony, které by měli ovládat nejen zpracovatelé drahých kovů a obchodníci se zlatem a zlatými výrobky, ale i všichni kteří se s ním mohou setkat (archeologové, gemologové a nejrůznější sběratelé). Stanovení ryzosti na prubířském kameni je rychlé, levné a při tom dostatečně přesné (Turnovec 1991).

Prubířský kámen je černý, přírodní nebo syntetický, materiál opracovaný do tvaru destičky s hladkým stejnoměrně matovým povrchem (Žežulka 2003). Vhodný přírodní materiál je poměrně vzácný, proto se vyrobené prubířské kameny musí ošetřovat. Obecně platí, že přírodní materiál je lepší než používané syntetické keramické kameny, má totiž vyšší rozlišovací schopnost.

Postup stanovení ryzosti
Ryzí zlato se používá jen ve výjimečných případech. Většinou se v praxi setkáváme se slitinami zlata s dalšími kovy. Na území našeho státu jsou povoleny čtyři základní ryzosti: 986/1000 - 900/1000 - 750/1000
- 585/1000, (Kutil 1996). Ve výrobcích je nejčastější ta poslední, označovaná jako 14 karátová.

Zkouška ryzosti se někdy nazývá, podle základní přípravné operace, jako črtová zkouška. Črt je vlastně kovový otěr na kameni. Naneseme jej na plochu kamene tak, že zkoumaným kovovým předmětem uděláme stejnosměrnými pohyby za mírného tlaku čáry. Tyto čáry klademe vedle sebe, aby vytvořily hustou plochu kolem 20 mm dlouhou a kolem 5 mm širokou. Črt nanášíme z takové části předmětu, abychom jej nepoškodili. Pokud se nám jedná o výrazně přesnější určení ryzosti, nanášíme po obou stranách zkušebního črtu ještě črty srovnávacích slitin. Pro tyto účely jsou vyráběny speciální srovnávací jehly s hroty s definovanou ryzostí. Pro vlastní zkoušky potřebujeme zkušební kyseliny, jejich složení je v tabulce č. 1.

                                              
                                              Tabulka č. 1 - Složení zkušebních kyselin                         

Důkaz zlata
Jde o nejzákladnější zkoušku, o rozlišení zlata od obecných kovů majících podobné zbarvení. Ze žlutých to bývá mosaz a další slitiny mědi. V případě bílých kovů je více možností (včetně platiny a stříbra) a rozlišování je pak obtížnější nežli u těch žlutých.

Rozlišení žlutých slitin obecných kovů je velmi jednoduché. Prubířský kámen s črty zkoumané slitiny potřeme kyselinou dusičnou (HNO3). Zatím co slitiny obecných kovů se rozpustí, zanechají po sobě jen zelenomodře zbarvený roztok, zůstávají slitiny zlata s ryzostí nad 500/1000 nedotčeny. V případě slitin o ryzosti nižší, zůstane na kameni hnědá stopa amorfního zlata. U slitin s nízkou ryzostí musíme reakci velmi pečlivě sledovat, abychom nepřehlédli slabou hnědou stopu. Ve sporných případech (to platí hlavně, když můžeme předpokládat pozlacený obecný kov) opakujeme zkoušku znovu s kyselinou pro nízkoobsahové slitiny. Črty se snažíme dělat ze stejného místa zkoumaného předmětu.

Chceme-li odlišit bělozlatou sloučeninu od jiných bílých kovů, použijeme nejdřív opět kyselinu dusičnou. Pokud dojde k úplnému rozpuštění črtu, je zkouška jednoznačná, jedná se o obecný kov. Pokud k rozpuštění nedojde, musíme použít různé koncentrace kyseliny, jak jsou uvedeny výše. Jestliže není reakce průkazná, použijeme ke zkoušce kyselinu 4. Pokud črt zhnědne, svědčí to o přítomnosti zlata ve slitině. Je-li reakce neprůkazná, použijeme kyselinu 5, případně i 6. Kyselinu 6 používáme u vysokoobsahových bělozlatých slitin, kde je legurou platinový kov. Črt se v tomto případě barví nejprve hnědě a při přebytku kyseliny se vytváří žlutý roztok. Reakci musíme proto velmi pečlivě sledovat.

Orientační zkouška ryzosti
Na črt neznámé slitiny nanášíme postupně jednotlivé kyseliny reagující s příslušnou koncentrací zlata. Někteří zpracovatelé (např. Degusa) nabízejí kyseliny označené hlavními koncentracemi. Pro 585/1000 označené 14 a pro 750/1000 číslem 18. Vycházíme-li z kyselinových směsí dle tabulky č.1, postupujeme
od č. 1 po č. 6.

Jestliže reaguje kyselina č. 1, indikuje obsah zlata ve slitině pod 300/1000. Kyselina č. 2 udává ryzost pod 400/1000, kyselina 3 pod 500/1000, kyselina 4 pod 650/1000, kyselina 5 pod 850/1000, zatímco kyselina
6 při dlouhodobém působení rozpustí i ryzí zlato. Rychlost reakcí závisí nejen na obsahu zlata, ale i teplotě. Po určité době můžeme získat zkušenosti, které nám dovolí orientačně odhadnout úředně uznané ryzosti.

Stanovení ryzosti
Pokud potřebujeme přesné stanovení, přistoupíme po orientační zkoušce k vlastnímu rozboru. Necháme působit příslušnou kyselinu na črty slitiny a zkušební jehly. Jestliže proběhne reakce rychleji na črtu zkušební jehly, je ryzost slitiny vyšší a naopak. Postup opakujeme s další ze sady zkušebních jehel,
až docílíme shodnou, nebo téměř shodnou reakci. Poslední zkoušku provedeme tak, že umístíme črt zkoumané slitiny mezi dva črty jehly s nejbližší reakcí. Všechny tři črty přetřeme zkušební kyselinou. Jestliže reakce probíhá velmi rychle, opakujeme ji s tím, že kyselinu zředíme několika kapkami destilované vody (kyselinu přidáváme do vody ne naopak). Pomoci si můžeme i v případě, že črty jsou zakryty reakčními produkty legujících kovů. Tento případ označujeme jako „přepálení črtů“. Po odstranění kyseliny filtračním papírem, přidáme několik kapek amoniaku. Ten z povrchu kamene odstraní reakční produkty.

Při sériových zkouškách (ověřování kvality výrobků) je situace jednodušší. Na výrobcích jedné série se zjišťuje, zda je ryzost skutečně shodná. Na jeden črt zkušební jehly může být deset i více zkoušek. Všechny črty pokryjeme kyselinou a sledujeme reakci. Pokud by některý neměl správnou ryzost, projeví se to, že ztmavne rychleji než ostatní. Předměty s nesprávnou ryzostí lze snadno identifikovat. Tento postup používají Puncovní úřady.

Ošetřování prubířského kamene
Po každé zkoušce očistíme kámen kusovou pemzou. Děláme to rovnoměrnými pohyby za mokra, nejlépe pod vodou. Po očištění kámen usušíme a potřeme novou vrstvou olivového oleje. Takto ošetřený kámen necháme uložen až do dalšího zkoušení. Případný přebytek oleje před zkouškou odstraníme filtračním papírem.

Po delším používání kamene dochází k tomu, že se zkušební plocha postupně zaobluje. Musíme přistoupit k razantnější operaci. Kámen je třeba „zarovnat“. Lze to řešit zasláním k výrobci, to je ale zbytečně dlouhé i finančně náročné. Sami si pomůžeme, když si na skleněné desce připravíme z mikroprášku SiC, nebo Al2O3 o zrnitosti M15 (10-15 mikrometrů) řídkou suspenzi s vodou. Na skleněné desce s touto suspenzí pak prubířský kámen opatrně krouživým pohybem srovnáme a vyhladíme. Vyrovnaný kámen osušíme a potřeme olejem, tím je opět připraven k dalším stanovením ryzosti. Na stejném kameni, který slouží k určení ryzosti zlata, lze prověřovat i kvalitu stříbra.

                                         RNDr. Ivan Turnovec, http://gemologie.turnovec.cz/                                       
                                                   doc. RNDr. Ľudmila Illášová, PhD.
 

Literatura:
1)  Kutil J. (1996): Úvod do zkoušení drahých kovů na kameni; MS, 8 str., Puncovní úřad Praha
2)  Turnovec I. (1991): Zkouška ryzosti drahých kovů na prubířském kameni (návod k použití);
     6 str., Drahokam, Turnov
3)  Žežulka J. (2003): České zkušební kameny; Minerál, XI, 6, str. 458-459, Brno

< Předchozí		Další >